Včerejší příběh mi dává impulsy znovu a znovu přemýšlet o tomto světě, o kterém víme vlastně tak málo. Je tak krásný a tajemný, pochopíme jej někdy? Příběh Rikoho a Maxe, dvou labradorů, se začal odvíjet před 11 lety. Tehdy se těchto dvou labradořích bratrů ujali jedni skvělí lidé, kteří původně si vůbec nechtěli pořídit dva psy. Ale životy těchto bratrů zůstaly spjaty od začátku až do konce. Majitelé zjistili, že asi ročního labradora nabízí lidé z množírny a je ve špatném fyzickém i psychickém stavu. V množírně by však zůstal v podobném stavu i jeho bratr, proto tehdy přijali do své péče oba. Tito dva bráchové měli těžký start do života, který se podepsal především na jejich psychice. Nicméně o to větší štěstí měli na pánečky, kteří o ně celý život pečovali a dopřáli jim krásný následný život. Riki a Max si byli vzájemně podporou, celý život spolu, prostě bratrská láska, jak se říká až za hrob. Jinak než spolu je neznám z ordinace ani z procházek. Před týdnem a půl jsme bohužel u Maxe diagnostikovali těžké nádorové onemocnění a s Maxem se rozloučili. Majitelé se obávali především Rikiho reakce, který ztratil celoživotního parťáka. Bohužel obavy byly na místě. Po smrti Maxe začal být Riki skleslý, apatie se prohlubovala a začaly se objevovat klinické příznaky a obraz nemoci podobný Maxově stavu. Myslela jsem, že Rikiho bolest duše dokážeme zvládnout, ale jeho duše měla v tomto zcela jasno. Byli spjati, propojeni a parťáci od začátku až dokonce. Po týdnu a půl jsme se rozloučili i s Rikim. Je to příběh smutný, ale zároveň i krásný a tajuplný. Pro mne zcela fascinující, jak vlastně málo o tom pozemském a mimopozemském bytí víme. Možná v tom zvířata mají jasněji než my.
