Většina nejčastěji používaných léků dokáže ulevit okamžitému zdravotnímu problému Vašeho čtyřnohého parťáka, ale nemoc nevyléčí. Moderní medicína je založena na používání rychle působících a účinných léků. Méně se ale již ví, že většina z předepisovaných léků pouze potlačuje projevy daného onemocnění. Jedná se o tzv. symptomatické léky. Příkladem nejčastější symptomatické terapie ve veterinární medicíně je zklidnění svědivosti a zánětlivých projevů provázející alergie, které je velkou úlevou pro většinu zvířat, ale alergii nevyléčí.
Přestože může být výše popsaná symptomatická terapie regulérní a někdy prospěšnou terapií, z dlouhodobého hlediska vede ke konzervaci stavu. Vyrábí pacienty na doživotí. Potlačování příznaků nemoci poskytuje majiteli falešný pocit zdraví zvířete a často nevede ke snaze řešit vlastní příčinu onemocnění. Potlačením symptomů nejen že není možné vyléčit onemocnění, ale ve většině případů dokonce vede ke stupňování potíží kvůli celé řadě nežádoucích účinků, které užívání léků doprovází.
Počet nemocných zvířat se rapidně zvyšuje a největší podíl na tomto stavu mají chronická onemocnění. Výskyt chronických onemocnění narůstá v souvislosti se "západním stylem" chovu zvířat. Chov pro vzhled, krásu a výkon, chemizace organismu léky a antiparazitiky, nekvalitní komerční strava, psychosomatické zatížení zvířete majitelem, nedostatek pohybu a přirozených stimulů z přírody… A klidně všechny tyto faktory působí u jednoho jedince současně. Kdo by z toho neochořel?
Řadě nemocem je možné účinně předcházet. Je zapotřebí se však vrátit k prevenci a to především naplňování přirozených potřeb zvířat na co nejvíce úrovních.
Hlavní roli v tomto smyslu máme my všichni, kteří jsme v kontaktu se zvířaty – především chovatel – veterinář - majitel.
Na prvopočátku všeho stojí chovatelé: Současný chov zvířat je velmi nepřirozeným procesem, kdy úspěch, kariéra nebo finance jsou často hlavními hybateli chovu. Poznáváte tyto situace, slyšeli jste o nich? Štěně za spoustu peněz, cesta k uchovnění dlouhá, náročná a drahá, krásné či výkonné zvíře… Ale je každé toto zvíře opravdu vhodné pro zdravý chov? Řada těchto jedinců je relativně zdravých… ano navenek… s využitím symptomatických léků, které potlačí projevy nemoci. Alergie přece není nemoc, zvíře na veterinární dietě je přece v pořádku, jedinci po operaci kloubů jsou přece opraveni, nejsou jedinci schopni přirozeného krytí – není problém inseminace… nerodí přirozeně? Není problém porodíme císařem… pořád nic? Zde na počátku vzniku života se vytváří genetický potenciál zdraví a životní síly dnešních zvířat. A jaký je princip přirozeného života? Přežívají a množí se jen silní, odolní a zdraví jedinci. Na špatný genetický základ pak působí impulsy v životě zvířat (chemizace organismu, nepřirozená komerční strava, psychosomatika majitele apod.), které spouští rozvoj jednotlivých nemocí.
Další štafetu odpovědnosti po chovatelích přebírají veterinární lékaři.
Současná podoba systému veterinární péče příliš nemotivuje lékaře, aby si udržovali zdravé pacienty. Motivací je spíše vyhledávat onemocnění, předepisovat co největší množství léků a provádět co nejvíce výkonů. Zatímco pro jednotlivé pacienty (a z dlouhodobého hlediska pro celý chov zvířat) by byla zcela jednoznačně prospěšná kauzální terapie, pro profesionály, kteří jsou zapojeni do terapie, je takto výhodnější symptomatická léčba zvířete.
Rozhodně nejsem pro zákaz léků (sama je ve své praxi používám), které potlačují symptomy nemocí. V případě akutních onemocnění jsou často naprosto nezbytné a život zachraňující. U řady chronických onemocnění by však symptomatická terapie měla být považována jen za podpůrnou. Majitel zvířete by měl být jednoznačně informován a správně veden k postupům a změnám, které mohou vést k odstranění příčiny nemoci zvířete nebo zmírnění symptomatických projevů nemoci. V ideálním případě by měla být kauzální terapie, např. dietoterapie a úprava "životního stylu" zvířete, lékem první volby, ještě před nasazením léků, které potlačují projevy onemocnění.
Veterinární lékaři by měli být také zdrojem informací,pro chovatele a majitele, týkajících se prevence zdraví zvířat – tedy co nejpřirozenějšího chovu. Tato část veterinárního přístupu je často zcela vytěsněna.
A tu třetí nejdůležitější roli v životě zvířete máme my – majitelé zvířat. Jen my jsme zodpovědní za výběr a pořízení zvířete, volbu našeho veterinárního lékaře, způsob chovu a držení našeho čtyřnohého parťáka. Každý jsme v jiné životní situaci a máme jiné možnosti, ale jak řekl již Antoine de Saint Exupery: "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal"
Jsem majitelkou, chovatelkou a zároveň veterinární lékařkou. Rozhodně nejsem prorokem, jen sdílím pohled, který vnímám každodenně ve svém životě a veterinární praxi. Snažím se část své praxe věnovat prevenci zdraví zvířat. Především informovat majitele o hormézi (potřebách přirozených stimulů pro organismus, aby se stal organismus silnějším, výkonnějším a odolnějším) a o za mne ideálním způsobu chovu zvířat – "ponechat zvíře zvířetem" – tedy zkusit naplňovat jeho přirozené potřeby na co nejvíce úrovních života– strava, chemizace organismu, prostředí, vztah s majitelem apod. Psi a kočky jsou v dnešní době naši parťáci, zahrnují nás bezpodmínečnou láskou, často jsou to naši "strážní andělé". Zkusme jim proto dopřát trochu více přirozeností, té psí a kočičí, neb narodili se na tuto planetu jako psi a kočky, ne jako lidé. Jen opětovné větší přiblížení se k této přirozenosti může vést k dlouhodobému životu zvířat ve zdraví.
A co říci závěrem? Zkusme se jen zamyslet…Jak by vypadal chov zvířat, kdyby se nepořádaly výstavy, soutěže a závody? Nezáleželo nám tolik na vzhledu zvířat a chovali jsme psy a kočky jen pro jejich společnost, blízkost, radost a lásku?
